neděle 26. května 2013
Potřetí feudálem
Ticho před bouří
V jádru přitom hra zůstala v podstatě stejná. Vžijete se do role feudálního panovníka, jehož moc se opírá o pozemky a pracující lid. Poddané do svého kraje musíte nalákat výhodnými daněni a pravidelnými přiděly jídla a piva. Spokojení dělníci tvrdě pracují, čímž se produkce stává efektivnější a do svého kraje tak nalákáte další obyvatelstvo. Takhle postupujete dál, až se z vaší malé osady stane plnohodnotné soběstačné město. Systém je to chytrý a jako náplň hry to funguje skvěle, přesněji řečeno, před deseti lety to fungovalo skvěle. Třetí Stronghold totiž chybuje v těch nejelementárnějších oblastech herního designu a zábavný koncept se tak mění v neuvěřitelně frustrující zážitek.
Prvním problémem je komunikace. Z interfacu se totiž nedozvíte zhola nic. Kolik železné rudy horníci vyprodukují, jak rychle přibývá dřevo do skladiště, nebo jak dlouho potrvá, než kasárna vytrénují nového vojáka? Žádnou z těchto informací vám hra neposkytne. Složitý ekonomický systém by ovšem správně měl poskytovat jistou formu odezvy na hráčovy činy. Kolik dřeva si můžete dovolit investovat a jak dlouho potrvá, než se jeho zásoba obnoví? Na podobné otázky vám hra neodpoví, a tak musíte kliknout na budovu skladiště a z dostupných čísel se pokusíte vysledovat a odhadnout jak rychle suroviny přibývají. Bez přítomnosti nějaké chytré tabulky, která by hráče informovala o stavu ekonomiky, se celá hratelnost smrskne na jakýsi zvláštní systém ve stylu pokus/omyl. To, jestli byl ten či onen krok chybný, se totiž dozvíte až ve chvíli, kdy se celé vaše hospodářství hroutí.
Schovejte se za hradby
Hranaté soudky jsou v roce 2011 opět v módě.
Kde hra ovšem úspěšně navazuje na první díl, je samotná stavba a následná úprava vašeho města. Můžete vytvořit sérii hradeb a připravit si na dotírající armády nejrůznější pasti, jako je vroucí olej nebo padající klády. Stavba hradebních zdí přitom vyžaduje jistou míru plánování. Hráč se v podstatě pokouší odhadnout, kudy by mohli nepřátele do města proniknout, a podle toho vytvořit strategická zúžení, kde se valící se horda válečníku stane snadným terčem pro vaše lučištníky. Tady ovšem narážíme na další problém. Hra disponuje dvěmi kampaněmi, první z nich je ekonomická, která trpí již zmíněnými nedostatky. Druhá je kampaň válečná, která bohužel trpí ještě vážnějšími nedostatky. Největším z nich je umělá inteligence. Ta je naprosto neschopná rozlišovat blížící se nepřátele a pokud například dáte povel k útoku, vaše družina nebožáka bez problémů ubije, naprosto ovšem ignoruje opodál stojící skupinu válečníků, kteří dál klidně pokračují směrem k vaší pevnosti. Podobně je to i se zmíněnými lučištníky, kteří se zkrátka nemůžou rozhodnout, kam přesně budou pálit, a tak chvíli střílí sem, chvíli tam a nakonec vlastně netrefí nikoho.
Jsou tu ovšem další problémy, v tomto případě spíše technického rázu, které dojmy z hraní kazí. Jeden z elementárních nástrojů každé strategie je funkční správa jednotek a jejich úkolů. Stronghold 3 ovšem zklamal i na této základní úrovni. Označit nepřítele pro vaše válečníky patří totiž k těm nejnáročnějším úkonům v celé hře. Pokud chcete aby vaše jednotka zaútočila na nepřítele, a je to nedej bože jeden osamocený vojáček, musíte si ho na obrazovce nejprve přiblížit, co to jde, a teprve potom kliknout. Hra totiž nic jiného než na milimetr přesné kliknutí neakceptuje, a tak místo rozmýšlení další strategie mnohdy jen nesmyslně honíte pár malých pixelů sem tam po bojišti. Jakýkoliv střet s nepřítelem se tak po pěti minutách mění ve frustrující nudu. Vy jako hráč sice víte co udělat, ale zmršené ovládání vám neustále hází klacky pod nohy. Celé to slavné oblehání hradů, což je vlastně jakýsi trademark série Stronghold, je tak bezkonkurenčně tou nejotravnější součástí celé hry.
Šedivá grafika
Dojde i na těžkou techniku.
Jeden z mála prvků prvního Strongholdu, který vývojáři do nového pokračování přenesli takřka beze změny je grafika. Ta totiž místy vypadá jako něco z roku 2001. Textury jsou šedivé a bez detailu, dřevěné sudy připomínají pětiúhelníky a modely postaviček jsou předpotopní. Z hlediska zpracování tak hra zaujme jedině svou zvukovou kulisou. Dabing postav je povedený a místy hra spustí nějaký ten dobový popěvek, který příjemně podpoří středověkou atmosféru hry.
Celkově se ovšem Stronghold 3 jen tak tak vyšplhal k průměrnému hodnocení. Původní koncept výstavby města a jeho následné obrany zůstal beze změny, je ovšem pohřbený pod nepřehledným interfacem, rozbitým ovládáním a obstarožní grafikou. Celá řada dalších, doslova školáckých chyb ze strany vývojářů dělá ze třetího Strongholdu nejhorší díl série.
Město, ve kterém mu nikdo nerozumí a kde neředí drinky. Všichni se věnují svému vlastnímu egu a předvádění před ostatníma - o něj nikdo ani nezavadí pohledem. Člověk by skoro řekl, že Maxovi je dobře. Skoro. Jenže tohle je Max Payne a ten už si na pocit „dobře“ odvykl, pokud nepočítáte skotskou v žaludku - na lačno. A i to je spíš jen pocit otupělosti, než nějakého štěstí. Ale co, Max je v Brazílii. V nablýskané díře jménem Sao Paulo. A je daleko od všech známých, kteří mu ještě zbyli a mohli by mu ublížit. Teoreticky. A co s ním tenhle přesun mezi kontinenty udělal?
Když byl ohlášen Max Payne 3, nějak zvlášť jsem do stropu neskákal. Obě předchozí hry jsem s radostí prošel, patří podle mě k tomu žánrově nejčistšímu, co můžete najít a způsob vyprávění mi přišel originální a stylový. A nějak jsem nepotřeboval další dovětek, který by nakupil na hromadu Maxova neštěstí buď další hromadu hnoje, nebo mu snad vetkl nějaký hepáč. Max byl pro mě tak trochu uzavřenou záležitostí, založenou někde v hlavě ve škatulce „skvělý zážitek, vyprávět vnoučatům“. Proč tedy chlapíka v koženém kabátu se smůlou na počasí tahat ven? Pak jsem uviděl první obrázek, známého plešouna s pupkem, který tak rozzuřil některé fandy, a přišlo mi to jako docela dobrý nápad. Pokud se dobře uchopí. Ale od té doby uplynula spousta vody...
...a pak mi Max Payne 3 přistál v mechanice. Vzal moji hlavu a už během úvodního intra mi ji omlátil o nejbližší skříň s tím, abych nepochyboval a šel si nalít dalšího panáka. Asi desátého. Kde jsme, to už víme. Kdy? Osm let po událostech druhého dílu, kdy dal definitivně vale Moně Sax (nebo ne, pokud jste se fakt snažili), daleko od New Yorku. Pracuje jako osobní strážce jedné zazobané a vlivné rodiny, což většinu času obnáší postávání na párty plné narcisů a dutohlavů a upíjení skotské. Což má Max rád. Dá se říci, že tahle sebezničující stránka Maxe definitivně zvítězila. Háže do sebe jednoho panáka za druhým, polyká nasucho prášky po hrstech, a když už je toho moc, vyzvrací se do umyvadla, zatímco jej omývá bledě krvavé brazilské slunce.
Angry gringo
Samozřejmě, něco se musí podělat. Ale ještě než zjistíte co, přijde Velkej vousáč. Ten samý, který tak rozzuřil fanoušky. Napoví vám, že nyní budete hrát flashback a musíte se propracovat až k němu. A věřte mi, že Velkej vousáč není otylý plešoun, kterému byste něco drzého odsekli. Velkej vousáč v danou chvíli připomíná džina, kterého někdo bez rozumu vypustil z lahve a teď neví, kam skládat mrtvoly. Ostatně, ten dojem podporuje i za ním hořící hangár, hodně rozzuřený výraz Velkýho vousáče, který spíš připomíná pitoreskní smrtku a chlapík v neprůstřelné vestě, kterému chybí ruka, kusy tkáně z většiny těla a v nejbližší chvíli mu bude chybět ještě víc věcí.
Proč? To už musíte odhalit sami. Protože skokem se přenášíte do chvíle, kdy se všechno poprvé podělá: na jistou exkluzivní party vpadne skupina jednoho vlivného gangu z favel a zkusí unést jak hlavu rodiny, kterou Max chrání, tak jeho ženu. A tím celý ten masakrální bordel teprve začíná...
První věc, která vás praští do očí, je styl. Max Payne 3 je formálně velmi výjimečná a specifická hra. Když jsem před pár týdny označil stylizaci hry z trailerů k filmu Muž v ohni, ani jsem nevěděl, jak moc blízko jsem pravdě. Základní motiv zápletky amerického poldy, který se na exotickém jihu utrhne z řetězu je tu velmi, velmi podobný. Ale až uvidíte hru, poznáte, že práci režiséra Tonyho Scotta v Rockstaru obdivují. Pokud jste viděli Muže v ohni nebo ještě lépe Domino, bude vám zcela jasné, jak hra vypadá (a jen z pocitu atmosféry přidejte Elitní jednotku).
Kamera si v cut scénách nebo příslušných akčních momentech (třeba bullet time) hraje s perspektivou, používá všemožných efektů (blurování, rozmazávání), filtry sype z rukávu a výsledkem je něco opravdu unikátního. Hraní bych stoprocentně zakázal epileptikům a nezaručím, že se nějakému procentu lidí nebude dělat špatně, ale osobně je pro mě forma tím nejlepším na celé hře. Dodává plasticitu brazilskému horku, zapadajícímu slunci, miliardě neonů na diskotéce, tříštícímu se sklu, jiskření odražených kulek a samozřejmě perspektivě unaveného a zestárlého Maxe, který žije s permanentní hladinkou a doplňuje to výše zmíněnými medikamenty.
Pokud jste se báli, že Max ztratí svůj styl, můžete se uklidnit. Noir nevisí na kontrastu černé a bílé a na dešti. Noir je o náladě, stylu a rozpoložení. A Max Payne 3 bere jak noir, tak klasické chandlerovky a drtí je do jednoho brutálního produktu, kdy hlavní antihrdina chrlí jednu suchou hlášku za druhou, otevřeně sebou opovrhuje a přesto se drží nějakého osobního kodexu.
Opakovaně se vrhá do akce a vy vlastně nevíte, zda to dělá kvůli tomu, že je to jeho práce (což si tak trochu namlouvá, protože je jen bodyguardem a ne kráčející drtičkou masa), nebo proto, aby to konečně koupil a měl klid. Max je prostě brilantně vykreslený charakter, vedle kterého ty ostatní plní správně doplňující roli a vůbec nevadí, že někteří jsou jen čirými archetypy a stereotypy. I tak vás ale občas někdo (ne)sympaticky překvapí.
Balet skoro jako za starých časů
Dost o stylu, vzhůru k praktickým věcem. Mohu zodpovědně prohlásit, že se mi otevřela škatulka „skvělý zážitek, vyprávět vnoučatům“ a zmateně se začala rozhlížet, jestli jsme se nevrátili v čase. Ačkoliv systém střelby (nic jiného ve hře nehledejte, je to střelba, střelba, střelba a střelba) doznal určitých změn, měl jsem pocit, jako kdybych vklouznul zpátky do časů dvojky. Vše je intuitivní, stejně nadupané a adrenalinové.
I když... Ono je to trochu adrenalinovější. Můžete si říkat, že za to může Maxovo stáří - už se mu rýsuje bříško, je pomalejší a neplatí, že s počtem zabití zrychlujete. Max je je však především křehčí, než v předchozí hře a ve výsledku je tedy hra sympaticky obtížnější. Už na normální obtížnost (nad ní jsou ještě tři) je potřeba se dobře rozmýšlet, být přesný a dobře používat bullet time, skoky do stran a nový prvek, kryt.
Ne, nebojte se, z Maxe se nestala taktická střílečka à la Gears of War. Ale možnost schovat se za sloup či pult tu je. Hra vás ale žene dopředu, většinou tak, že nemáte čas se zločinci vykecávat, protože je ten váš kryt zničitelný. Ke všemu je AI pěkně agresivní, umí vás obcházet, a když někde budete dlouho trčet, nejspíš dostanete dávku do zad.
Prášků na léčení bude stále nedostatek, a pokud si někdo neumí představit hru bez regenerujícího zdraví, tak tady bude mít problém. V tomhle je Max staromilský a nekompromisní. Obtížnost narůstá i díky tomu, že soupeři se také umí schovat do krytu, a tak v nevhodnou dobu spuštěný bullet time můžete hezky vyplácat, protože zrovna většina nepřátel bude číhat za bukem.
Hrst prášků vyléčí i prostřelenou plíci
Celkově je akce dynamická a vyžaduje od vás konstantní pohyb, využívání bullet time i krytu. Nestůjte na jednom místě, nevrhejte se vpřed jako šílenci, nesnažte se hrát zákopovou válku. Efekt je skvělý, adrenalin vás žene vpřed a napomáhají tomu i filmečky, které mohou být kdykoliv přerušeny nějakou tou akční minihrou, kdy je třeba zase někoho odstřelit. Pokud by vám přišla hra opravdu těžká, jde zapnou jeden ze dvou stupňů autoaimu (částečný a plný), ale to ubírá celému akčnímu baletu nemalou část kouzla. Nicméně, jako jednorázová pomoc při sekvenci, kdy už po desáté nevíte jak dál, může být šikovná.
Nabídka zbraní je také dostatečně zajímavá a široká. Musíte si ale rozmyslet, zda chcete tahat těžkou, dvouruční zbraň nebo čapnout dvě jednoruční do smrtícího dua. Oboje neunesete, takže váš čeká stovka Sophiiných voleb, zda to bude beretta s uzi, nebo ta krásná brokovnice.
Právě tohle tempo, které ruku v zakrvácené ruce kráčí s parádním stylem vyprávění vás nenechá ani na chvíli vydechnout a hlavně, vůbec vás nenechá pomyslet, že je hra lineární a vlastně se neustále opakuje. Ale co, to byly i první dvě a jak byly skvělé. Tady se potvrzuje hned několik věcí. Aby byla střílečka dobrá, nemusí být nelineární. Stačí mít dobrý design úrovní a správný poměr ingrediencí. Nemusíte ani přicházet s něčím novým.
Svým způsobem je Max Payne 3 pekelně neoriginální. Stejně tak jde mít hru s ryze filmovým feelingem a přitom nevytváříte dojem, že chvíli hrajete a chvíli koukáte na film Michaela Baye (vrhám káravý pohled k posledním dílům Call of Duty). Stačí vše dobře poskládat a držet hráče za k... ehm, pod krkem. Kampaň Max Payne 3 je jednoduše vynikající, strhující a omamně intenzivní jak herním obsahem, tak samotným vyprávěním příběhu.
Multiplayerová školka je otrava
U singleplayeru ale tentokrát nekončíme. Jsou tu arkádové módy, v nichž se můžete vyblbnout třeba v běhu na čas, který vám utíká a dobíjí se jen likvidací protivníků. Především je tu ale multiplayer, na nějž nás tvůrci dost intenzivně lákali. Ve výsledku stojí za vaši pozornost, ale proces, který musíte projít, abyste se k tomu nejlepšímu v multiplayeru dostali, je otravný. Jestli něco multiplayerovka nemá mít, je to „kurz pro začátečníky“, kdy musíte splnit nějaké úkoly, aby se vám odemkly elementární věci, jako je tvorba loadoutů a hlavně klíčové módy, kterými se hra chlubí.
V tomto případě to bylo nashromáždění padesáti killů v nováčkovských deathmatchích, což se nezdá být tolik, ale pořád jsou to tak dvě hodiny, zvlášť pokud hrajete bez asistence střelby (v multiplayeru jde pouze částečná a servery jsou oddělené pro ty, kteří ji využívají a pro ty ostatní). Proboha, já chci zkusit ty vaše slibované války gangů a ne se tu plácat v osmi lidech kvůli nějakému pochybnému nováčkovskému kurzu v módu, který mě nebaví!
Když ale tyto strasti překonáte, odemkne se vám celý multiplayer, který dá na všechny počáteční nepříjemnosti zapomenout. První sympatickou věcí na multiplayeru je to, že neustále něco odemykáte a plníte. Zkušenosti, milion výzev, které se postupně kumulují, vylepšujete zkušenosti se zbraní, takže je účinnější, okrádáte mrtvoly, takže střádáte na lepší zbraně i vybavení a tak dále. Stejně tak dobrá je tvorba loadoutů. Jste limitováni určitou nosností, která se vám zvedá s novými úrovněmi. To vás omezuje ve výběru, co všechno do boje s sebou a na sebe vezmete.
K tomu jsou tu sloty na bonusové předměty (třeba bombu, která způsobí, že okradení vaší mrtvoly bude posledním činem hráče) a samozřejmě perky. Nechybí mezi nimi ani bullet time, který zpomalí všechny ve vašem zorném poli, což pomůže i spoluhráčům. Perky fungují na principu nabíjení za sérii akcí a jdou střádat až na tři stupně účinnosti. Můžete pálit průraznějším střelivem, vidět nepřátele skrz zdi nebo všem společníkům zvýšit zdraví. Nejvtipnější je ale perk, který způsobí, že protivník přestane rozeznávat, kdo je přítel a kdo nepřítel. Milý chaos.
Co se týče tvorby postavy, je tu skutečně široká paleta jak funkčních, tak estetických možností a to za každou hratelnou stranu. Pokud rádi oblékáte panenky, určitě budete v sedmém nebi. Co se týče samotných módů, standard typu Deathmatch a Team Deathmatch ničím extra nepřekvapí. Zajímavější už je mód v němž je jeden hráč Max Payne, je tužší, drsnější a polyká spoustu prášků a ostatní chatrní gangsteři se jej snaží dostat. A když už se to jednomu povede, stane se Maxem. Celkem zábavné, adrenalinové, ale největší pozornost by asi měla směřovat ke Gang Wars.
Padouši proti padouchům
Gang Wars má být jakýsi doplněk děje. Není tomu tak. Ačkoliv vám vypravěčka vždy sděluje, jaký gang se pokouší o co, je tu jakýsi oslí můstek na kampaň a vše je doplňováno stylovými animačkami, kde vidíte i svého avatara, přesně tak, jak jste si jej načančali, děj kampaně to nijak nedoplňuje. Je to jednoduše další variace na Warzone mód z Killzone 2, doplněný o animačky (což je pro změnu zKillzone 3).
Hraje se na pět kol, kdy se mění jednotlivá zadání. Jednou máte zlikvidovat člena cizího týmu, jindy zabránit odpálení bomby, pak zase donést bágl s penězi na bod vyzvednutí. Vše se vám sčítá a v pátém, posledním, kole nastává týmový deathmatch, kde se počet ticketů na tým odvíjí podle toho, jak moc se mu dařilo v předchozích kolech. Je to chytrý nápad a opět, celkem adrenalinový. Ona je většina věcí v Max Payne 3 adrenalinová.
Samotný styl hraní multiplayeru je až překvapivě dobře odladěný. Zbraně dělají to, co byste čekali a vše pěkně odsýpá. Mapy jsou dostatečně variabilní na to, abyste si nevystačili s jedním nastavením, protože jedna věc je střet ve favelách a druhá přestřelka v kancelářích. K masakru není nikdy daleko a průběh ozvláštňují nejen výše zmíněné perky, ale i třeba možnost vsadit si na další kolo nějaké peníze nebo vyhlásit vendetu hráči, který vás alespoň dvakrát zabil. Dostanete pak víc zkušeností, peněz a hlavně je zábava hledat jednoho daného člověka na šíleném bojišti.
Navíc můžete v multiplayeru vytvářet klany (gangy) a vrhat se do vzájemných bitev. Jednoduše, pokud vám tento styl akce sedne, nemusíte končit kampaní a můžete se vesele vrhnout do války gangů v multiplayeru, protože je životaschopný a zábavný. Neklade sice příliš velký důraz na týmovou koordinaci a podpůrná role tu spočívá většinou v tom, že někoho načnete, než ho kamarád odstřelí, ale zábavou na pár desítek hodin určitě disponuje.
Max Payne 3 je jednoduše vynikající jízda, nebo spíš běh jednoho sebedestruktivního maníka, který se nesmazatelně zapsal do herní historie mizernou náladou, alkoholismem a haldou mrtvol. Je skoro až s podivem, jak moc je hra za tohohle zahořklého cynika bez kousku štěstí zábavná. A když doběhnete na konec trati, čeká na vás solidní porce válek v multiplayerovém podsvětí. Tahle hra baví a vydrží bavit dlouho.
Nejdřív si položte několik otázek. Chcete se, coby Batman, porvat se Supermanem? Chcete v kůži Banea zlomit Green Lanternovi páteř? Chcete poskakovat jako Joker a bodat nožem do Flashe? Pokud odpovíte hlasitě: Ano! (nebo klidně i tiše, my vás kontrolovat nebudeme), tak neváhejte a rovnou si vyrazte koupit Injustice: Gods Among Us. A pokud řeknete ne, nebo jen lhostejně pokrčíte rameny, tak je tu druhá otázka. Máte rádi mlátičky? Mortal Kombat, Street Fighter a další? Pokud odpovíte hlasitě: Ano! ... No, dál už to znáte. Injustice: Gods Among Us je zkrátka hra, které potěší jako komiksové, tak mlátičkové fandy. Je to produkt láskyplného vztahu mezi DC Comicsem a Mortal Kombatem. Je tu něco pro každého.
Screenshoty
Všichni na všechny
Pro komisáky je tu spousta hrdinů a padouchů, se kterou můžete zmlátit další spoustu hrdinů a padouchů. Každý z nich má své typické chvaty a i něco, co by se dalo nazvat minipříběhem. A další borci ještě přibudou v různých rozšířeních – jako první se samozřejmě chystá sám „velkej šéf“ Lobo – v té chvíli hra samozřejmě ztrácí smysl, protože na Loba nikdo nemá.
Hrdiny můžete převlékat do různých kostýmů, udělat si z nich zombie nebo je podřídit nějakému z velkých crossoverů. Třeba Blackest Night či New 52. Jasně, to už si budete muset zaplatit nějaké peníze navíc, ale pokud si chcete zabojovat se Solomonem Grundym v ušance (kostým z příběhu Superman: Rudá hvězda, který vyšel i u nás!) nebo mít hrdiny oblečené tak, jak je znáte ze hry Arkham Asylum, hra vám za to určitě stojí. Injustice přitom není bezduchá mlátička ve stylu řežte se a je jedno proč, základní hra má na bojovku i docela vymakaný příběh. Točí se kolem alternativního vesmíru, ve kterém Joker zničil Metropolis i s manželkou a nenarozeným dítětem Clarka Kenta, což Supermana dohnalo k tomu, že Jokera zabil a rozhodl se, že po dobrém to s lidstvem nepůjde a začal vládnout železnou rukou. Existuje tu sice i nějaký odboj vedený Lexem Luthorem, ale nemá šanci na úspěch... Dokud z naší reality nepřijde skupina hrdinů v čele s Batmanem či Supermanem a pustí se do boje se svými temnými verzemi.
Ve finále to jsou vcelku klasické 2D akční rvačky doplněné docela velkou porcí děje a efektních filmečků. Postavy jsou navíc i dobře namluvené a animované, tedy s výjimkou Wonder Woman, která vypadá jako chlap převlečený za ženskou, co se snaží v podprsence propašovat dva atomové reaktory. Naštěstí jsou všichni ostatní v pohodě a komiksoví fandové si určitě užijí, když budou zkoušet všechny možné postavy, aby zjistili, co umí ten který hrdina za chvaty.
Nejen komiksy, taky dobrá hra to je!
Čímž se dostáváme k tomu, co má Injustice připraveno pro hráče? Na to je celkem snadná odpověď – řežbu. Pořádné efektní a vyvážené souboje, kde máte sice u každé postavy stejnou sestavu základních úderů (rána pěstí, kopanec, vykrytí atd.), ale jakmile se naučíte nějaké tlačítkové a pohybové kombinace, dostanete se do úplně jiné ligy. V té chvíli přijdou na řadu mnohem efektnější a ničivější bojová komba, vrcholící superúderem, který, když soupeř nevykryje, spustí parádní animaci, při níž lítají postavy skrz domy, vykopávají se do vesmíru, anebo dojde na zaplavení arény, do níž vplouvají obří žraloci. To, že váš protivník po tom všem přijde o přibližně čtvrtinu svých životů, je už jen taková třešnička na dortu.
Zvládnout všechny chvaty není zase tak snadné, ale na nižší obtížnosti si vystačíte s klasickou sestavou úderů a několika kopy. I tak vás to bude bavit. Ovšem pokud bude chtít jít výš, nebo snad začít hrát online, budete se muset pořádně zlepšit a začít kromě pěstí používat i mozek. Tedy, zjistit u svých bojovníků silné a slabé vlastnosti a správně odhadnout soupeře. Také byste měli začít řešit otázku, zda je lepší soustředit se na jeden silný úder (který ale může soupeř vykrýt) nebo ho postupně umlátit několika slabšími? Za povedená komba i schytané rány se vám navíc plní ukazatel, který pak můžete vyčerpat silnějšími útoky, nebo si pomoci při přímém střetu a mít šanci, že získáte zpátky část své životní síly.
Na závěr tu máte samozřejmě i využití zničitelného prostředí. Souboje se budou odehrávat v nádherných živých arénách, které můžete použít jako zbraň. Na mnoha místech jsou věci, kterými můžete praštit protivníka do hlavy, omlátit ho o ně, odrazit se od nich, nebo je rozbít a vidět, co to udělá. Taky je zde možné soupeře srazit o patro níž (nebo výš), do zcela nové lokace! Ale i to, co je jen kulisa, není špatné. Okolí se kolem vás hroutí, abyste měli opravdu pocit, že tady půjde o souboj titánů a ne o další běžnou ninja fackovačku. Díky otmu hra je i není velmi brutální. Brutální je v tom, že se tu rozhodně nebojuje jen na pěsti. Joker bodá do Batmana nožem, Aqauman pouští na Wonder Woman žraloka a hrdinové si navzájem lámou kosti, probodávají a stříká z nich krev. Škoda jen, že na konci souboje jsou poražení nešťastníci jen mírně uondaní, což bychom ještě pochopili u Supermana, ale ostatní zase takoví tvrďáci rozhodně nejsou.
Ale jasně, necpěme do mlátiček realitu. Důležité je, že jsou souboje efektní a pořádně nadupané. Samozřejmě, chvilku vám bude trvat, než se do hry vžijete a zvládnete s postavami i nějaká ta složitější komba –tady je cítit vliv tvůrců Mortal Kombatu, a abyste dosáhli opravdu efektních úderů, musíte provádět šílené věci. Pohyb dopředu, dozadu, nahoru, stisknout všechny tlačítka na ovladači, zazvonit u souseda na zvonek – to všechno během jedné vteřiny a pak si budete moci praštit. Je to fuška. Pokud jste kytarista nebo klavírní virtuóz, máte nad ostatními náskok.
A teď všichni dohromady...
Takže hra je dobrá, to jsme si řekli celkem jasně, v dnešní době ale tohle zkrátka nestačí. Zvláště, pokud je to bojovka, které se rychle okoukají. Takže ano, vedle několikahodinové verze pro jednoho hráče (ještě vylepšené několika minihrami) tu máme další věci, na kterých se můžete pořádně vyřádit. Jednak je tu samozřejmě multiplayer, kde můžete hrát jak s kámošem na jedné obrazovce, tak přes internet s lidmi, kteří u konzole tráví mnohem víc času než vy a vyklepnou vás během dvou vteřin. Takže tam vlastně ani nelezte.
Ale i pokud nevyhledáváte sociální kontakt, budete mít co dělat. Kromě základního příběhu tu máte ještě Bitvy, ve kterých můžete s vybraným hrdinou (nebo padouchem) porážet celé tlupy protivníků. Můžete si pak ještě vybrat, jaká skupina proti vám bude stát (hrdinové, padouši), stejně jako i to, jestli si to celé ztížíte a nebudou se vám mezi souboji hojit zranění nebo jestli se nebude místnost zaplňovat. Pak jsou tu ještě mise pro S.T.A.R. Labs, přesně řečeno 250 misí, které si postupně odevíráte za hvězdy získané z minulých splněných úkolů, a kde nestačí jen porazit protivníka, ale srazit ho za speciálních (a někdy dost zábavných) podmínek. Třeba nebýt zasažený batarangem nebo padajícími šutry.
Injustice po tom všem není přelomová mlátička – není to titul, který by přitáhl k tomuto subžánru tisíce lidí, co do té doby hráli jen strategie a simulátory domácího zvířectva. Je to prostě jen propracovaná bojová hra, se spoustou věcí okolo a s poněkud náročnějším ovládáním ve starém stylu. Což někoho může naštvat a někoho naopak nadchnout. Koneckonců, jde tady o osud vesmíru, to zase nemůžete mít tak úplně snadné.
VERDIKT
„Hra, která uspokojí jak milovníky komiksu, tak milovníky mlátiček. Nabízí vám spoustu možností, ale nic vám nedá zadarmo.“
sobota 25. května 2013
I Am Alive
Konzolová verze titulu I Am Alive vyšla na Xbox Live Arcade a PlayStation Network již na jaro letošního roku. Přestože vedení Ubisoftu ještě před několika měsíci tvrdilo, že port na stolní počítače nepoputuje, na internetu je od počátku týdne v digitální podobě k dostání, v přepočtu za zhruba tři stovky.
První zmíňky o hře se objevily v roce 2008, kdy se na ní tou dobou pracovalo již třetím rokem. Původní koncepce zněla velmi dobře. Děj se měl táhnout 9 dní, hráč měl spolupracovat s množstvím postav, od nichž měl příjímat úkoly a mnohdy se i rozhodovat jakým směrem se jimi bude ubírat. Hráčovo počínání mělo mít vliv na celý průběh hry a tedy i na její zakončení. Vše co nám bylo přislíbeno Ubisoft po dalších dvou letech smetl ze stolu a oznámil přepracování celého konceptu od základů. Mezitím stihlo nové studio nahradit vývojáře z DarkWorks a nadějný áčkový projekt se pomalu začal měnit na béčko, což kromě nových informací o herní náplni, potvrdila i zpráva, že titul bude distrubutován pouze digitální cestou.
Příběh pojednává o bezejmenném muži, který se vrací do rodného města hledat svoji ztracenou manželku a dceru. Po tzv. "Události", jak všichni obyvatelé smyšleného Haventonu katastrofu nazývají, leží celé město v ruinách a už první kroky mezi troskami spustošeného města naznačují, že minimálně po grafické stránce nepůjde o žadné orgie. Na postapokalyptické atmosféře přidávají šedé, až sépiové filtry, které však po čase začnou nudit. Místami se grafika díky rozostřenému pozadí a jednoduchým obrysům předmětů v dálce, přibližuje herní hříčce Limbo. Tam tyto prvky spolu tvořily stylový look. Naproti tomu zde podobné elementy slouží spíše k zamaskování nehezkého vizuálu. Dobrým dojmem nepůsobí ani průměrné animace. Co by se na technické stránce dalo snad vyzdvyhnout, je dobrý dabing a povedená hudba.
Už po pár úvodních momentech zjistíte, o čem bude velká část hry. Přes zničený most, vedoucímu do města, se totiž jinak než přes jeho traverze nedostanete, a tak nezbývá nic jiného než šplhat, skákat a zase šplhat. Čeho si okamžitě všimnete, je vedle ukazetele zdraví, rámeček zobrazující vaši staminu, tedy výdrže. Ta ubývá i při obyčejném lezení po žebříku, takže je třeba si dávat velký pozor a často hledat místo pro odpočinek. Časem budete občas nacházet skoby, za pomocí kterých můžete počkat až se ukazatel znovu obnoví. Vedle toho přibude do inventáře ještě kotvící hák, jenž občas poslouží k dosáhnutí jinak nedosažitelných míst, nebo alternativních cest. Často budete nuceni procházet městem, plném prachu, který vás přirozeně dusí. To má za následek ubívání výdrže, jenž obnovíte tím, že se dostanete do vyvýšených míst, kde hustý prachy nesedl. V pokročilejší fázi hry naleznete masku, prodlužující dobu k dostání na čerstvý vzduch.
Nejpříjemnějším překvapením byl moment, kdy došlo k první komfrontaci s místními obyvateli, respektive těmi nepříliš přívětívými. Gangy přeživších, se kterými se budete setkávat, jsou zpravidla vybaveny jednou, nebo dvěmi pistolemi a zbytek skupiny svíjí v rukou mačetu. Jakmile získáte pistoli, nepřátele můžete i za pomocí nenabité zbraně hodně znejistit, nebo dokonce donutit se vzdát. Když se do takového střetnutí dostanete, je třeba jednat uváženě. Tasit okamžitě střelnou zbraň by byla chyba. Valná většina vás nejdřív zkusí zastrašit a pokud jim nebudete hlavní mávat před nosem, nechají vás vklidu vrátit se odkud jste přišli. Když ale na to dojde, vyhodné je si počkat až se jeden z bandy přiblíží na krátkou vzdálenost, z jíž ho můžete překvapit rychlým tažením mačety. Ostatní se na vás v tu chvíli rozeběhnout, ale pokud nemají čím střílet a vy na ně namíříte, buďto se sami vzdají, nebo získáte potřebný čas na promyšlení dalšího postupu.
Nábojů není mnoho, za celou dobu nevystřelíte ani tři zásobníky, a proto musíte taktizovat. Nepřátele můžete zahnat k okraji budovy a následně do nich kopnout, nebo podobným způsobem shodit do ohně. Takových možností se ale nenaskýtá mnoho, a tak po pár soubojích nastane spíše rutina, než zábava. V druhé polovině hry lze projektily šetřit lukem, jehož šíp můžete z padlých opět sebrat zpět. Poslední zbraní je brokovnice, kterou se mi však nepovedlo nalézt. Podle informací na internetu ji s pouhými pěti náboji, získáte za pomoc jednomu muži.
Za projevené laskavosti ostatním kolemjdoucím ziskáváte útržky informací o tom co se stalo při oné "události". Ve většině případů tak učiníte výměnou nějaké suroviny, valejících se všude kolem. Plnění těch několika málo příběhových úkolů je na tak krátkou herní dobu dost jednotvárné a potřebné objasnění situace vám taky nepřinese. V samotném vyprávění na velké vysvětlování nedojde a zmiňované oběti vám toho taky příliš nepoví, o konci hry ani nemluvě. Dokončení mi podle statistik zabralo zhruba tři a půl hodiny, s tím, že jsem pomohl 11 z 20 obětí, jež jsem náhodně potkal. Člověk by u takové délky čekal mnohem propracovanější děj a vůbec, celé to působilo nějak bledě, stejně jako ulice Haventonu.
První zmíňky o hře se objevily v roce 2008, kdy se na ní tou dobou pracovalo již třetím rokem. Původní koncepce zněla velmi dobře. Děj se měl táhnout 9 dní, hráč měl spolupracovat s množstvím postav, od nichž měl příjímat úkoly a mnohdy se i rozhodovat jakým směrem se jimi bude ubírat. Hráčovo počínání mělo mít vliv na celý průběh hry a tedy i na její zakončení. Vše co nám bylo přislíbeno Ubisoft po dalších dvou letech smetl ze stolu a oznámil přepracování celého konceptu od základů. Mezitím stihlo nové studio nahradit vývojáře z DarkWorks a nadějný áčkový projekt se pomalu začal měnit na béčko, což kromě nových informací o herní náplni, potvrdila i zpráva, že titul bude distrubutován pouze digitální cestou.
Příběh pojednává o bezejmenném muži, který se vrací do rodného města hledat svoji ztracenou manželku a dceru. Po tzv. "Události", jak všichni obyvatelé smyšleného Haventonu katastrofu nazývají, leží celé město v ruinách a už první kroky mezi troskami spustošeného města naznačují, že minimálně po grafické stránce nepůjde o žadné orgie. Na postapokalyptické atmosféře přidávají šedé, až sépiové filtry, které však po čase začnou nudit. Místami se grafika díky rozostřenému pozadí a jednoduchým obrysům předmětů v dálce, přibližuje herní hříčce Limbo. Tam tyto prvky spolu tvořily stylový look. Naproti tomu zde podobné elementy slouží spíše k zamaskování nehezkého vizuálu. Dobrým dojmem nepůsobí ani průměrné animace. Co by se na technické stránce dalo snad vyzdvyhnout, je dobrý dabing a povedená hudba.
Už po pár úvodních momentech zjistíte, o čem bude velká část hry. Přes zničený most, vedoucímu do města, se totiž jinak než přes jeho traverze nedostanete, a tak nezbývá nic jiného než šplhat, skákat a zase šplhat. Čeho si okamžitě všimnete, je vedle ukazetele zdraví, rámeček zobrazující vaši staminu, tedy výdrže. Ta ubývá i při obyčejném lezení po žebříku, takže je třeba si dávat velký pozor a často hledat místo pro odpočinek. Časem budete občas nacházet skoby, za pomocí kterých můžete počkat až se ukazatel znovu obnoví. Vedle toho přibude do inventáře ještě kotvící hák, jenž občas poslouží k dosáhnutí jinak nedosažitelných míst, nebo alternativních cest. Často budete nuceni procházet městem, plném prachu, který vás přirozeně dusí. To má za následek ubívání výdrže, jenž obnovíte tím, že se dostanete do vyvýšených míst, kde hustý prachy nesedl. V pokročilejší fázi hry naleznete masku, prodlužující dobu k dostání na čerstvý vzduch.
Nejpříjemnějším překvapením byl moment, kdy došlo k první komfrontaci s místními obyvateli, respektive těmi nepříliš přívětívými. Gangy přeživších, se kterými se budete setkávat, jsou zpravidla vybaveny jednou, nebo dvěmi pistolemi a zbytek skupiny svíjí v rukou mačetu. Jakmile získáte pistoli, nepřátele můžete i za pomocí nenabité zbraně hodně znejistit, nebo dokonce donutit se vzdát. Když se do takového střetnutí dostanete, je třeba jednat uváženě. Tasit okamžitě střelnou zbraň by byla chyba. Valná většina vás nejdřív zkusí zastrašit a pokud jim nebudete hlavní mávat před nosem, nechají vás vklidu vrátit se odkud jste přišli. Když ale na to dojde, vyhodné je si počkat až se jeden z bandy přiblíží na krátkou vzdálenost, z jíž ho můžete překvapit rychlým tažením mačety. Ostatní se na vás v tu chvíli rozeběhnout, ale pokud nemají čím střílet a vy na ně namíříte, buďto se sami vzdají, nebo získáte potřebný čas na promyšlení dalšího postupu.
Nábojů není mnoho, za celou dobu nevystřelíte ani tři zásobníky, a proto musíte taktizovat. Nepřátele můžete zahnat k okraji budovy a následně do nich kopnout, nebo podobným způsobem shodit do ohně. Takových možností se ale nenaskýtá mnoho, a tak po pár soubojích nastane spíše rutina, než zábava. V druhé polovině hry lze projektily šetřit lukem, jehož šíp můžete z padlých opět sebrat zpět. Poslední zbraní je brokovnice, kterou se mi však nepovedlo nalézt. Podle informací na internetu ji s pouhými pěti náboji, získáte za pomoc jednomu muži.
Za projevené laskavosti ostatním kolemjdoucím ziskáváte útržky informací o tom co se stalo při oné "události". Ve většině případů tak učiníte výměnou nějaké suroviny, valejících se všude kolem. Plnění těch několika málo příběhových úkolů je na tak krátkou herní dobu dost jednotvárné a potřebné objasnění situace vám taky nepřinese. V samotném vyprávění na velké vysvětlování nedojde a zmiňované oběti vám toho taky příliš nepoví, o konci hry ani nemluvě. Dokončení mi podle statistik zabralo zhruba tři a půl hodiny, s tím, že jsem pomohl 11 z 20 obětí, jež jsem náhodně potkal. Člověk by u takové délky čekal mnohem propracovanější děj a vůbec, celé to působilo nějak bledě, stejně jako ulice Haventonu.
Sleeping Dogs
Přiznám se, že jsem Sleeping Dogs neočekával, ale když člověk nemá co dělat, tak proč to nezkusit. Navíc, když mám gangsterky rád.
Příběh Wei Shena, policisty v utajení, je podle mě dobře zpracovaný. Abych vás neokradl ze žádného okamžiku ze hry, tak jen řeknu, že Weiova práce je proniknout do čínské Triády uprostřed Hong Kongu. Během příběhu potkáte řadu postav, které si oblíbíte. Například paní Chu, která se... A sakra, nebudu prozrazovat. Zrovna tyhle cut scény mě hodně bavily. Samotný charakter Wei Shena se mi líbil a oblíbil jsem si ho od prvních herních krůčků. Musím říct, že příběh je plný zvratů, tudíž zjistíte, že se těšíte na další misi, o co v ní půjde.
Trochu více bych se měl věnovat pěstním soubojům, které jsou velkým stavebním kamenem celé hry. Ty jsou provedené naprosto skvěle a budou vás bavit. Jen bych zmínil těžší ovládání komb, kterých se lze naučit docela dost. Problém je v tom, že ke každému se dostanete při stisku jiných kláves a během bojů není čas přemýšlet, jak spustit nějaké kombo. Nejčastěji hráč používá úder v obraně, pěsti a nebo základní kopy. Poslední variantou je protivníka uchopit pod krkem a někam s ním praštit, pustit na něj motor auta ze servisního zvedáku, učesat mu vlasy ve větráku, a tak dále. Možností je opravdu hodně.
Mise jsou různorodé, ale většinou jsou stavěné klasicky: někam dojeď, něco tam proveď. Ale o zábavu není nouze, protože v jednu chvíli děláte mise pro Triády, za chvíli zase pro HKPD (Hong Kongská policie), sbíráte sošky pro učitele bojových umění a nebo pomáháte lidem na ulici. Během misí jde většinou o pěstní souboje.
Po vzoru GTA 4 se tu objevil prostor pro mobilní telefon. Používáte ho k fotografování při misích, hackování kamer, otevírání trezorů a podobně.
V recenzích se objevilo, že grafika hry není nejnovější. Ano, je to pravda, ale některé efekty se mi líbily, hlavně mokré oblečení při dešti, kdy džíny vypadají opravdu nacucané vodou a kožená bunda se leskne.
Jízdní model už taková sláva není. V jednu chvíli jsem hodně jezdil taxíkem, protože mě ježdění nebavilo. Driftování se chová opravdu zvláštně, kdy celou dobu driftu musíte držet mezerník, nebo naopak brždění, kdy to vypadá, že se auto nezastaví a najednou cukne a stojí na místě. Chvíli vás potrápí i kamera, která se při začátku couvání všelijak divně kroutí, protože hra nenechá hráče, aby si kameru nastavil sám myší.
Sleeping Dogs ode mě dostává 9/10. Podle mě jeho kvalitu kazí jen jízdní model a páčení zámků, které mě nebavilo. Skvělá hra, kterou jsem zabil několik hodin. Opravdu se mi líbí.
Příběh Wei Shena, policisty v utajení, je podle mě dobře zpracovaný. Abych vás neokradl ze žádného okamžiku ze hry, tak jen řeknu, že Weiova práce je proniknout do čínské Triády uprostřed Hong Kongu. Během příběhu potkáte řadu postav, které si oblíbíte. Například paní Chu, která se... A sakra, nebudu prozrazovat. Zrovna tyhle cut scény mě hodně bavily. Samotný charakter Wei Shena se mi líbil a oblíbil jsem si ho od prvních herních krůčků. Musím říct, že příběh je plný zvratů, tudíž zjistíte, že se těšíte na další misi, o co v ní půjde.
Trochu více bych se měl věnovat pěstním soubojům, které jsou velkým stavebním kamenem celé hry. Ty jsou provedené naprosto skvěle a budou vás bavit. Jen bych zmínil těžší ovládání komb, kterých se lze naučit docela dost. Problém je v tom, že ke každému se dostanete při stisku jiných kláves a během bojů není čas přemýšlet, jak spustit nějaké kombo. Nejčastěji hráč používá úder v obraně, pěsti a nebo základní kopy. Poslední variantou je protivníka uchopit pod krkem a někam s ním praštit, pustit na něj motor auta ze servisního zvedáku, učesat mu vlasy ve větráku, a tak dále. Možností je opravdu hodně.
Mise jsou různorodé, ale většinou jsou stavěné klasicky: někam dojeď, něco tam proveď. Ale o zábavu není nouze, protože v jednu chvíli děláte mise pro Triády, za chvíli zase pro HKPD (Hong Kongská policie), sbíráte sošky pro učitele bojových umění a nebo pomáháte lidem na ulici. Během misí jde většinou o pěstní souboje.
Po vzoru GTA 4 se tu objevil prostor pro mobilní telefon. Používáte ho k fotografování při misích, hackování kamer, otevírání trezorů a podobně.
V recenzích se objevilo, že grafika hry není nejnovější. Ano, je to pravda, ale některé efekty se mi líbily, hlavně mokré oblečení při dešti, kdy džíny vypadají opravdu nacucané vodou a kožená bunda se leskne.
Jízdní model už taková sláva není. V jednu chvíli jsem hodně jezdil taxíkem, protože mě ježdění nebavilo. Driftování se chová opravdu zvláštně, kdy celou dobu driftu musíte držet mezerník, nebo naopak brždění, kdy to vypadá, že se auto nezastaví a najednou cukne a stojí na místě. Chvíli vás potrápí i kamera, která se při začátku couvání všelijak divně kroutí, protože hra nenechá hráče, aby si kameru nastavil sám myší.
Sleeping Dogs ode mě dostává 9/10. Podle mě jeho kvalitu kazí jen jízdní model a páčení zámků, které mě nebavilo. Skvělá hra, kterou jsem zabil několik hodin. Opravdu se mi líbí.
X-COM : ENEMY UNKNOWN
Návrat
Sedím ve svém velitelském křesle a pozoruju klidný, zaběhlý provoz command centra. Každý už po pár měsících provozu ví co má dělat, jak to dělat a rutinně s jistou dávkou fyzický i duševní unavenosti to taky dělá. Při pohledu na tenhle provozní ruch a na velký hologram zeměkoule s přibližujícím se Skyrangerem promítám co nás to všechno v posledních měsících stálo a kudy jsme museli projít, o co jsme museli přijít, abysme mohli dál vést tuhle válku. Už si ani nepamatuju jména nováčků, který byli nucený v mnohem horších podmínkách čelit počátku invaze .Tváře si pamatuju. Naštěstí některý z těch nováčků to s jistou dávkou štěstí dotáhli až sem a sedí v onom výsadkovém letounu, který tak upěnlivě pozoruju jak se blíží k cíli dnešní mise. Už pořáadně nevnímám čas. Budou to mít o dost težší bez kapitána, který padnul minule. Výbava se nahrazuje složitě, ale zkušenosti budou chybět. Neměl jsem ho posílat do nezajištenýho prostoru...neměl. Ted jen neudělat takovou chybu znova.
Po dosednutí jednotka secvičeně vybíhá ven a hlasí nám to na centrálu. Přál bych si mít venku víc než těch 6 chlapů, ale aspoň vím, že se na každýho jednotlivce můžu spolehnout a že každej z nich ví co má dělat a že pro naše potřeby rychlých zásáhů je to co potřebujeme. Nechávám pokrýt vstupní perimetr a sondama poodhaluju další kus cesty, kterou půjde jednotka k sestřelenému ufu. Zatím čisto. Výsadek postupně pokračuje dál, jak to už dělal pod mým vedením hodněkrát. Až na nováčky si s prvním kontaktem poradíme rutinně a skupinka sektoidů byla rozprášená během chvilky. Všimnul jsem si, že všechny z napřátel se vždycky držej ve skupině. Ještě, že skyranger vždycky dosedne tak, že máme v přístupovým perimetru a nejsou všude kolem nás. Další sonda poodhaluje kus trosek z sestřelenýho malýho letounu a tím i skupinku hlídkujících floaterů. Poté co náš sniper sundal prvního z nich se rychle přesunuli do krytu, ale měli jsme to dobře připravený a po pár výstřelech nebylo co dál řešit ani s touhle groupou. Ten novej chlapík poslal pěknou ránu. Třeba z něj něco bude až se vrátí, jestli se vrátí, tak s ním proberu zaměření, ale teď musí ke vstupním dveřím. Jesli se tak dá nazvat to silový pole co emzáci používají. Na protější straně má majora, tak by snad neměl bejt problém. Jen co zmizí vstupní pole, tak si nás všimne další skupinka sektoidů a zhmotní se ten fascinující tvor, kterej se vyskytuje v emzáckých lodích. Škoda, že s nima musíme válčit. Pro naše dobro to válčení máme už nacvičený a sektoidy i bytost zpacifikujem během chvilky. Dobrá práce.Vždycky je potěšující, když se vrátěj všichni. Jedno škrábnutí, ale nic vážnýho. U větších lodí a komplexů to nebejvá tak snadný.
Když se vrátil skyranger na základnu, tak probrerem všechno vybavení co jsme získali od emzáků. Skvělý, že jsme získali i nějakej ten materiál, kterej jsme potřebovali k výzkumu a výrobě. Zvedám se z křesla a vcházím do útrob základny, která už je slušným komplexem. Stavim se v laborkách a dílně a rozdám úkoly aby jsme se zase o něco pohli. Náš vrchní inženýr je vcelku zajímavej chlapík a i když si obšas není jistej jestli děláme dobře, že používáme technologii cizáků, tak plní rozkazy, tak jak má. Ještě, že ho a vrchní vědátorku máme. Dává nám to sílu dál pokračovat ve válce a věřit, že třeba už ta další mise bude ta poslední.
Tohle byl takový pocitový výcuc z toho co třeba mě u novýho ufa drží. Jako pro fanouška původního, pro mě byl začátek takovej všelijakej, ale postupem času jsem si na nový pravidla, návyky a principy docel zvykl. Co se týče největších změn tak se toho všude napsalo, namluvilo a ukázalo docela hodně, ale stejně mi to nedá nerozebrat to. Začnu u Globu. Tady bych Firaxis za zmeny rozhodně nepochválil. Ať je to odebrání konkretního umístění základny kdekoliv na planetě, ač si můžete vybrat kontinent. Jak kdyby byl problém nechat na hráči jestli má základnu u Berlína,Vídně nebo Prahy a nechat mu evropský bonusy. Ať je to změna používání času. Zase věc, která hernímu prostředí ubírá na uvěřitelnosti. Už to není pozorování planety v nějakém čase, ale jen klinání na tlačítko next. Funkci to má vesměs stejnou, ač se mi nelíbí, že se mise objevujou v takovým předpřipraveným pořadí a že například terror mise se vždy objeví tři najednou a vždy musíte volit na jakou poletíte. V tomhle mi rozhodně organický život starýho ufa přišel lepší a dával lepší pocit války a obrany planety. Poslední věc na globu, kterou zmínim jsou letecké souboje. Ani v tomhle reimaginace neudělala krok k lepšímu žázitku. Letecký souboje jsou tady taková lehce interaktivní animace. Možnosti jednorázových shopností jsem za hru nevyužil ani jednou a jen jsem vždy odvolal stihačku a poslal další s tím, že jsem je vyzbrojil tím nejtěžším co jsem měl k dispozici, protože už nezávisí jakou zbraní bylo sestřelený, aby se vypočítala míra poskožení sestřeleného ufa. Jako další věc na paškál si vemu základnu. Ta se prozměnu autorům povedla velmi dobře. Změna zoobrazení sice odstranila možnost boje ve vlastní bázy, ale jinak plní funkci na jedničku a celkově z ní mám lepší pocit než z původní. Působí uvěřitelnejš a třeba nutnost mít zajištěný napajení základny, vykopávat hlínu, speciální steam políčka nebo bonusy za skupiny stejných místností mi příjdou skvělý. Co se týče výzkumu tak je dobrý, že k jednotlivým projektům potřebujete i logicky odůvodnitelný suroviny a určitý počet vedců. Výroba je vcelku podobná původnímu konceptu. Příjemná možnost je po nějaký době upgradovat příslušenství a některý globální vlastnosti celý základny(např.rychlejší oprava lodí a tanků,lepší medkit,apod.).To, že je možnost mít jen jednu, je řešený satelitama a leteckýma základnama. Bude se mi sice stejskat po mý vědecký základně na anaktýdě, ale herně se to prostě povedlo. Posledním prvkem hratelnosti jsou boje. U nich jsem musel mojí nostalgickou část osobnosti zahodit nejvýznamnějš, protože v těch je ten rozdíl mezi remakem a reimaginací znát nejvíc. Po nějaký tý odehraný hodině musím přiznat, že mě nový způsob soubojů velmi baví. Ač už ted vím, že si kvůli některým věcem stejně budu pouštět původní a nebo hrát xenonauts. Co mi příjde jako největší změna k lepšímu je individualizace jednotlivých vojáků. Přidání speciálních shopností a možnosti si upravit každýho vojáka dodá do bojů víc osobní rovinu a ztráta zkušeného vojáka opravdu zamrzí. Co se týče tolik diskutovaného odstranění AP, tak musím říct, že si do teď nejsem jistý jestli je to krok správným směrem a zmodernizování herních principů, ale ve výsledku musím přiznat, že jsou boje příjemně plynulý a maj svoje kouzlo. Právě pro plynulost a přístupnost jsou i vrámci designu udělaný kroky, aby člověk nemusel "nudně" prolejzat každej kout mapy a moh postupovat dopředu. Chápu, že někomu tento přístup nemusí jít pod nos, ale vzhledem k tomu, že boje jsou velmi zábavný a člověk nad nima skutečně musí přemejšlet, protože hra logicky trestá chyby, tak se tato změna dá odpustit. Mapy na kterých se tyto boje odehrávají se dostatečně mění a semtam jsou i obohacený o escort VIP nebo zneškodňování bomby. Co mě trochu mrzí je slabej rozdíl mezi dnem a nocí a že to má vliv na boj pouze estetický. Grafický provedení bych si přál víc temný, ale ve výsledku to není nic co by uráželo. Celkově se prostě jedná o velmi kvalitní tahovou strategii z velmi zajímavýho prostředí, ktérá pomrkává v mnoha ohledech i na ortodoxní pařany původní série.
Sedím ve svém velitelském křesle a pozoruju klidný, zaběhlý provoz command centra. Každý už po pár měsících provozu ví co má dělat, jak to dělat a rutinně s jistou dávkou fyzický i duševní unavenosti to taky dělá. Při pohledu na tenhle provozní ruch a na velký hologram zeměkoule s přibližujícím se Skyrangerem promítám co nás to všechno v posledních měsících stálo a kudy jsme museli projít, o co jsme museli přijít, abysme mohli dál vést tuhle válku. Už si ani nepamatuju jména nováčků, který byli nucený v mnohem horších podmínkách čelit počátku invaze .Tváře si pamatuju. Naštěstí některý z těch nováčků to s jistou dávkou štěstí dotáhli až sem a sedí v onom výsadkovém letounu, který tak upěnlivě pozoruju jak se blíží k cíli dnešní mise. Už pořáadně nevnímám čas. Budou to mít o dost težší bez kapitána, který padnul minule. Výbava se nahrazuje složitě, ale zkušenosti budou chybět. Neměl jsem ho posílat do nezajištenýho prostoru...neměl. Ted jen neudělat takovou chybu znova.
Po dosednutí jednotka secvičeně vybíhá ven a hlasí nám to na centrálu. Přál bych si mít venku víc než těch 6 chlapů, ale aspoň vím, že se na každýho jednotlivce můžu spolehnout a že každej z nich ví co má dělat a že pro naše potřeby rychlých zásáhů je to co potřebujeme. Nechávám pokrýt vstupní perimetr a sondama poodhaluju další kus cesty, kterou půjde jednotka k sestřelenému ufu. Zatím čisto. Výsadek postupně pokračuje dál, jak to už dělal pod mým vedením hodněkrát. Až na nováčky si s prvním kontaktem poradíme rutinně a skupinka sektoidů byla rozprášená během chvilky. Všimnul jsem si, že všechny z napřátel se vždycky držej ve skupině. Ještě, že skyranger vždycky dosedne tak, že máme v přístupovým perimetru a nejsou všude kolem nás. Další sonda poodhaluje kus trosek z sestřelenýho malýho letounu a tím i skupinku hlídkujících floaterů. Poté co náš sniper sundal prvního z nich se rychle přesunuli do krytu, ale měli jsme to dobře připravený a po pár výstřelech nebylo co dál řešit ani s touhle groupou. Ten novej chlapík poslal pěknou ránu. Třeba z něj něco bude až se vrátí, jestli se vrátí, tak s ním proberu zaměření, ale teď musí ke vstupním dveřím. Jesli se tak dá nazvat to silový pole co emzáci používají. Na protější straně má majora, tak by snad neměl bejt problém. Jen co zmizí vstupní pole, tak si nás všimne další skupinka sektoidů a zhmotní se ten fascinující tvor, kterej se vyskytuje v emzáckých lodích. Škoda, že s nima musíme válčit. Pro naše dobro to válčení máme už nacvičený a sektoidy i bytost zpacifikujem během chvilky. Dobrá práce.Vždycky je potěšující, když se vrátěj všichni. Jedno škrábnutí, ale nic vážnýho. U větších lodí a komplexů to nebejvá tak snadný.
Když se vrátil skyranger na základnu, tak probrerem všechno vybavení co jsme získali od emzáků. Skvělý, že jsme získali i nějakej ten materiál, kterej jsme potřebovali k výzkumu a výrobě. Zvedám se z křesla a vcházím do útrob základny, která už je slušným komplexem. Stavim se v laborkách a dílně a rozdám úkoly aby jsme se zase o něco pohli. Náš vrchní inženýr je vcelku zajímavej chlapík a i když si obšas není jistej jestli děláme dobře, že používáme technologii cizáků, tak plní rozkazy, tak jak má. Ještě, že ho a vrchní vědátorku máme. Dává nám to sílu dál pokračovat ve válce a věřit, že třeba už ta další mise bude ta poslední.
Tohle byl takový pocitový výcuc z toho co třeba mě u novýho ufa drží. Jako pro fanouška původního, pro mě byl začátek takovej všelijakej, ale postupem času jsem si na nový pravidla, návyky a principy docel zvykl. Co se týče největších změn tak se toho všude napsalo, namluvilo a ukázalo docela hodně, ale stejně mi to nedá nerozebrat to. Začnu u Globu. Tady bych Firaxis za zmeny rozhodně nepochválil. Ať je to odebrání konkretního umístění základny kdekoliv na planetě, ač si můžete vybrat kontinent. Jak kdyby byl problém nechat na hráči jestli má základnu u Berlína,Vídně nebo Prahy a nechat mu evropský bonusy. Ať je to změna používání času. Zase věc, která hernímu prostředí ubírá na uvěřitelnosti. Už to není pozorování planety v nějakém čase, ale jen klinání na tlačítko next. Funkci to má vesměs stejnou, ač se mi nelíbí, že se mise objevujou v takovým předpřipraveným pořadí a že například terror mise se vždy objeví tři najednou a vždy musíte volit na jakou poletíte. V tomhle mi rozhodně organický život starýho ufa přišel lepší a dával lepší pocit války a obrany planety. Poslední věc na globu, kterou zmínim jsou letecké souboje. Ani v tomhle reimaginace neudělala krok k lepšímu žázitku. Letecký souboje jsou tady taková lehce interaktivní animace. Možnosti jednorázových shopností jsem za hru nevyužil ani jednou a jen jsem vždy odvolal stihačku a poslal další s tím, že jsem je vyzbrojil tím nejtěžším co jsem měl k dispozici, protože už nezávisí jakou zbraní bylo sestřelený, aby se vypočítala míra poskožení sestřeleného ufa. Jako další věc na paškál si vemu základnu. Ta se prozměnu autorům povedla velmi dobře. Změna zoobrazení sice odstranila možnost boje ve vlastní bázy, ale jinak plní funkci na jedničku a celkově z ní mám lepší pocit než z původní. Působí uvěřitelnejš a třeba nutnost mít zajištěný napajení základny, vykopávat hlínu, speciální steam políčka nebo bonusy za skupiny stejných místností mi příjdou skvělý. Co se týče výzkumu tak je dobrý, že k jednotlivým projektům potřebujete i logicky odůvodnitelný suroviny a určitý počet vedců. Výroba je vcelku podobná původnímu konceptu. Příjemná možnost je po nějaký době upgradovat příslušenství a některý globální vlastnosti celý základny(např.rychlejší oprava lodí a tanků,lepší medkit,apod.).To, že je možnost mít jen jednu, je řešený satelitama a leteckýma základnama. Bude se mi sice stejskat po mý vědecký základně na anaktýdě, ale herně se to prostě povedlo. Posledním prvkem hratelnosti jsou boje. U nich jsem musel mojí nostalgickou část osobnosti zahodit nejvýznamnějš, protože v těch je ten rozdíl mezi remakem a reimaginací znát nejvíc. Po nějaký tý odehraný hodině musím přiznat, že mě nový způsob soubojů velmi baví. Ač už ted vím, že si kvůli některým věcem stejně budu pouštět původní a nebo hrát xenonauts. Co mi příjde jako největší změna k lepšímu je individualizace jednotlivých vojáků. Přidání speciálních shopností a možnosti si upravit každýho vojáka dodá do bojů víc osobní rovinu a ztráta zkušeného vojáka opravdu zamrzí. Co se týče tolik diskutovaného odstranění AP, tak musím říct, že si do teď nejsem jistý jestli je to krok správným směrem a zmodernizování herních principů, ale ve výsledku musím přiznat, že jsou boje příjemně plynulý a maj svoje kouzlo. Právě pro plynulost a přístupnost jsou i vrámci designu udělaný kroky, aby člověk nemusel "nudně" prolejzat každej kout mapy a moh postupovat dopředu. Chápu, že někomu tento přístup nemusí jít pod nos, ale vzhledem k tomu, že boje jsou velmi zábavný a člověk nad nima skutečně musí přemejšlet, protože hra logicky trestá chyby, tak se tato změna dá odpustit. Mapy na kterých se tyto boje odehrávají se dostatečně mění a semtam jsou i obohacený o escort VIP nebo zneškodňování bomby. Co mě trochu mrzí je slabej rozdíl mezi dnem a nocí a že to má vliv na boj pouze estetický. Grafický provedení bych si přál víc temný, ale ve výsledku to není nic co by uráželo. Celkově se prostě jedná o velmi kvalitní tahovou strategii z velmi zajímavýho prostředí, ktérá pomrkává v mnoha ohledech i na ortodoxní pařany původní série.
Nabušená akce v automatovém stylu !!!
Na steamu mě zaujala indie hra Castle Crashers za 12 EUR. Není to kdovíjaká investice, takže jsem risknul a titul koupil. Co bych velice rád předeslal, tak ti, kteří ještě odolali koupi x-box joypadu už neváhejte a joypad kupte, protože toto je další kousek optimalizovaný právě na tento joypad. Já už mám tuto investici ve výši cca 700,- Kč za sebou kvůli Dark Souls pro PC. Věřím ale, že joypad hojně využiji, protože mám také ještě rozehraného Batmana Arkham City.
Na této hře je výborné, že je dělaná v retro automatovém stylu ala Golden axe a je zde možno přihlásit až 4 hráče. Já jsem kampaň hrál jako osamělý bojovník, což se také dalo v pohodě zvládat. Hra se pyšní zajímavou animací, která si myslím, že neurazí. Prim této hry je ale obrovská porce akce, parádní černý humor, tak jako mám rád, nepřeberné množství zbraní a také něco navíc v podobě vlastního zvířátka. Vše je doprovázeno nářezovou elektro hudbou, která se ale ke hře výborně hodí.
Na výběr je zde z opravdu velkého množství postav, které se ale od sebe liší hlavně kouzlem, které umí čarovat. Já osobně jsem si vybral podle barvy kterou mám rád. Hlavní zápletka je ve stylu unesených princezen, zrádných šlechticů, zlých čarodějů a strašlivých monster. Hra je dělaná klasicky: probijte se skrze slabší, či silnější poskoky a na konci vás bude čekat Boss. Bossové zde jsou opravdu nápadití a vždy budete muset vymyslet taktiku, jak na ně. Celkově je tato hra opravdu moc chytrá. Není to jen tupé mlácení. Hra je navíc dělaná v klasickém RPG stylu na level-upy a jak level-upy naskakují, tak se učíte i nové chvaty. Boj jakmile dostanete do ruky vypadá potom i velice efektně ve stylu Shanka. Hra se na joypadu i parádně ovládá.
Výše jsem také nakousl takovou netypickou funkci ve hře vlastního zvířátka. V praxi to vypadá tak, že je to takové malé zvířátko, které ale jen létá kolem vaší postavy (spíše takový talisman) a každé umí nějakou tu abilitu. Jedno z mých nejoblíbenějších zvířat byl kupříkladu takový beránek, který čas od času srážel moje nepřátele k zemi a já jsem je potom mohl lehce dorazit. Zvířátka stejně jako zbraně jdou měnit u vašich kamarádů kováře a chovatelky a je jich opravdu velké množství. Vždy, když ve hře nějaké to zvířátko, nebo zbraň najdete buďto si ji můžete nechat hned u sebe, nebo se pošle k výše zmiňovaným přátelům, kde si kdykoli vybavení můžete změnit.
Dále je zde možnost mít u sebe také sekundární předmět. Jedná se třeba o luk, nebo sendvič, po kterém narostete do hulkovských rozměrů a vládnete stejně přiměřenou silou, anebo hlavně léčebné lahvičky. A kde je koupíte? Jako v každém správném RPG u obchodníků, kterých je zde také obrovské množství a každý prodává trochu něco jiného.
Závěrem bych k tomuto asi dodal jen tolik, že zde máme výborné akční RPG v retro automatovém stylu, které se pyšní opravdu skvělým spádem, pořádnou dávkou akce a výborným humorem. Vše je velice chytře pospojováno do sebe. Grafika sice nedisponuje nejmodernějšíma technologiema, ale myslím, že je docela příjemná. Obtížnost pro mě také na to že jsem hru hrál sám byla hodně přijatelná. Je zde také absence bugů. Velice všem doporučuji.
Na této hře je výborné, že je dělaná v retro automatovém stylu ala Golden axe a je zde možno přihlásit až 4 hráče. Já jsem kampaň hrál jako osamělý bojovník, což se také dalo v pohodě zvládat. Hra se pyšní zajímavou animací, která si myslím, že neurazí. Prim této hry je ale obrovská porce akce, parádní černý humor, tak jako mám rád, nepřeberné množství zbraní a také něco navíc v podobě vlastního zvířátka. Vše je doprovázeno nářezovou elektro hudbou, která se ale ke hře výborně hodí.
Na výběr je zde z opravdu velkého množství postav, které se ale od sebe liší hlavně kouzlem, které umí čarovat. Já osobně jsem si vybral podle barvy kterou mám rád. Hlavní zápletka je ve stylu unesených princezen, zrádných šlechticů, zlých čarodějů a strašlivých monster. Hra je dělaná klasicky: probijte se skrze slabší, či silnější poskoky a na konci vás bude čekat Boss. Bossové zde jsou opravdu nápadití a vždy budete muset vymyslet taktiku, jak na ně. Celkově je tato hra opravdu moc chytrá. Není to jen tupé mlácení. Hra je navíc dělaná v klasickém RPG stylu na level-upy a jak level-upy naskakují, tak se učíte i nové chvaty. Boj jakmile dostanete do ruky vypadá potom i velice efektně ve stylu Shanka. Hra se na joypadu i parádně ovládá.
Výše jsem také nakousl takovou netypickou funkci ve hře vlastního zvířátka. V praxi to vypadá tak, že je to takové malé zvířátko, které ale jen létá kolem vaší postavy (spíše takový talisman) a každé umí nějakou tu abilitu. Jedno z mých nejoblíbenějších zvířat byl kupříkladu takový beránek, který čas od času srážel moje nepřátele k zemi a já jsem je potom mohl lehce dorazit. Zvířátka stejně jako zbraně jdou měnit u vašich kamarádů kováře a chovatelky a je jich opravdu velké množství. Vždy, když ve hře nějaké to zvířátko, nebo zbraň najdete buďto si ji můžete nechat hned u sebe, nebo se pošle k výše zmiňovaným přátelům, kde si kdykoli vybavení můžete změnit.
Dále je zde možnost mít u sebe také sekundární předmět. Jedná se třeba o luk, nebo sendvič, po kterém narostete do hulkovských rozměrů a vládnete stejně přiměřenou silou, anebo hlavně léčebné lahvičky. A kde je koupíte? Jako v každém správném RPG u obchodníků, kterých je zde také obrovské množství a každý prodává trochu něco jiného.
Závěrem bych k tomuto asi dodal jen tolik, že zde máme výborné akční RPG v retro automatovém stylu, které se pyšní opravdu skvělým spádem, pořádnou dávkou akce a výborným humorem. Vše je velice chytře pospojováno do sebe. Grafika sice nedisponuje nejmodernějšíma technologiema, ale myslím, že je docela příjemná. Obtížnost pro mě také na to že jsem hru hrál sám byla hodně přijatelná. Je zde také absence bugů. Velice všem doporučuji.
Amnesia: Pád do temnoty
Klady:
- Atmosféra
- Výborný horor
- Ozvučení
- Optimalizace
Zápory:
- Krátká herní doba
- Uložit pozici lze pouze při vypnutí hry
- Slabší A.I.
Strach, hnus a smrt. Těmito třemi slovy by se dala celá hra bez okolků popsat. Ale je tak výtečná, že se o ní velice rád rozepíši. Studio Frictional Games je parta několika borců co zvládli nemožné. Už jejich první vysokoškolský titul, trilogie Penumbra, dala znát, že se máme na co u Amnesie těšit. Někde jsem dokonce slyšel, že celou hru vytvořili, aniž by se viděli. Pouze komunikovali přes internet. Nakolik je toto pravda, si můžete sami zjistit. Nicméně se jedná o vynikající dílo.
Píše se rok 1839 a Vy se probouzíte na hradě Brennenburg, který leží v hlubokých lesích Pruska. Jmenujete se Daniel a jediné na co si vzpomínáte je palčivá bolest hlavy. Hlas v hlavě vás posune o několik místností dál, kde narazíte na první dopis psaný Vaší rukou. Více bych se o příběhu nerad zmiňoval. Prožíváte amnesii a právě z těchto dopisů se budete dozvídat, proč jí trpíte a co vlastně na hradě děláte.
O čem bych se ale rád zmínil, je atmosféra která ze hry jen čiší. Už při prvním spuštění hry Vás vývojáři nabádají, aby jste v pokoji pokud možno měli úplnou tmu, nasazená sluchátka a hlavně se hrou nikam nespěchali. Skutečně, spěch zde není na místě a hře jen škodí. Jde tedy o to, zkoumat každý kout a nalezený dopis, pomalu ale jistě procházet hradem a zjišťovat co se vlastně děje. Hra je skutečným hororem a při doporučeném nastavení je jen pro otrlé, ale to jen přidá grády. Já jí prošel právě takto. Ještě teď mi běhá mráz po zádech jen si na to vzpomenu. Vaší zbraní je lucerna (do které je třeba shánět olej a pokud možno ji používat jen v nutné situaci), která Vám svítí na cestu a pár škrtátek na zapálení loučí a svíček, pokud na nějaké narazíte. Jde totiž o to, že pokud ve tmě zůstanete příliš dlouho začnete z toho jak se říká, šílet. Může dokonce hrozit úplný kolaps. Do toho všeho Vám nepomáhá ani tajemná postava, která je Vám po celou hru v patách. Jestliže se na ní podíváte, celý efekt zkolabování nabere ještě rychlejšího spádu, strach zde nezná mezí. Jedinou obranou proti tomu je úkryt a pokud možno rychle vyhledaný. Je dobré mít naplánováno, kam se v případě potíži schovat. Pokud to zvládnete, stane se to Vaši další zbraní. Výborně poslouží i dobře vytypovaná skříň. Zde musím zmínit opět Penumbru, kde jste museli nepřátele ne úplně dobrým způsobem likvidovat, a myslím, že je jen dobře, že se s tím nepřišlo zde. Jednak získali o hodně větší atmosféru a také méně naštvané hráče. Je zde opravdu mnoho lekaček, ale za vypíchnutí stojí vodní monstrum. Ptáte se, co je na něm tak hrozného? No asi to, že vidíte jen šlápoty ve vodě, které se pomalu přibližují k Vám a pokud se hodláte projít vodou, tak zrychlí a doženou Vás. To většinou končí smrtí. Jediná obrana je opět útěk a pokud možno přes krabice plovoucí po vodě.
Zvuková stránka hry je prostě fenomenální! Jen zafoukání větru a bouchnutí dveří někde v dáli, Vám vyvolá husí kůži. Hudba je naprosto geniální, místy příjemná a hodící se. Ovšem když Vás začne nahánět onen tajemný, tak se hudba změní na dosti drsnou a je jen pro odvážné.
Ovládání je stejné jako u původního titulu. Myš používáte velmi často a dobře vymyšleným způsobem. Kdo hrál Penumbru, tak již jistě ví o čem je řeč. Pro nezasvěcené, jedná se o to, že když například chcete otevřít šuplík, tak ho levým tlačítkem chytnete a táhnete ruku k sobě, při zavřeni, logicky, zase od sebe. U dveří je fajn, že je můžete otevírat opravdu pomalu a s rozmyslem, protože nikdy nevíte, co na druhé straně číhá. Po celou dobu hraní jsem se nesetkal se žádným bugem. Může to být ovšem tím, že jsem hrál jednu z posledních verzí. Amnesie také obsahuje obrovskou spoustu modifikací o kterých budu psát v jednom z dalších článků. Možná budu dělat dokonce samostatné recenze, protože opravdu stojí za vyzkoušení. Je zde také pár hádanek, které nijak výrazně nezdržují a jsou víceméně logické. Herní doba šplhá ke zhruba osmi hodinám, pokud nebudete s ničím moc spěchat.
Abych to tedy nějakým způsobem shrnul. Pokud máte rádi strach a nebezpečí, nevadí Vám tma a sluchátka na uších, hra je pro Vás přímo stvořena. Pakliže hodláte hrát přes den na reprákách, nebude to taková paráda, ale myslím, že pokud alespoň nebudete spěchat, hru si také dokážete užít. No a jestli patříte mezi strašpytle, nebo lidi, kteří mají rádi všechno hned, raději vezměte tuto pecku obloukem. Nesmím zapomenout podotknout, že hra u nás vychází s českými titulky. Na úplný závěr, bych měl upozornit na další hru, která vyjde letos,tedy v roce 2013, jmenuje se Amnesia: A Machine for Pigs a myslím, že je na co se těšit. Nyní už mne omluvte, mám zde ještě kupu skvělých modifikací, u kterých bych se rád bál :-)
9/10 (PC verze)
- Atmosféra
- Výborný horor
- Ozvučení
- Optimalizace
Zápory:
- Krátká herní doba
- Uložit pozici lze pouze při vypnutí hry
- Slabší A.I.
Strach, hnus a smrt. Těmito třemi slovy by se dala celá hra bez okolků popsat. Ale je tak výtečná, že se o ní velice rád rozepíši. Studio Frictional Games je parta několika borců co zvládli nemožné. Už jejich první vysokoškolský titul, trilogie Penumbra, dala znát, že se máme na co u Amnesie těšit. Někde jsem dokonce slyšel, že celou hru vytvořili, aniž by se viděli. Pouze komunikovali přes internet. Nakolik je toto pravda, si můžete sami zjistit. Nicméně se jedná o vynikající dílo.
Píše se rok 1839 a Vy se probouzíte na hradě Brennenburg, který leží v hlubokých lesích Pruska. Jmenujete se Daniel a jediné na co si vzpomínáte je palčivá bolest hlavy. Hlas v hlavě vás posune o několik místností dál, kde narazíte na první dopis psaný Vaší rukou. Více bych se o příběhu nerad zmiňoval. Prožíváte amnesii a právě z těchto dopisů se budete dozvídat, proč jí trpíte a co vlastně na hradě děláte.
O čem bych se ale rád zmínil, je atmosféra která ze hry jen čiší. Už při prvním spuštění hry Vás vývojáři nabádají, aby jste v pokoji pokud možno měli úplnou tmu, nasazená sluchátka a hlavně se hrou nikam nespěchali. Skutečně, spěch zde není na místě a hře jen škodí. Jde tedy o to, zkoumat každý kout a nalezený dopis, pomalu ale jistě procházet hradem a zjišťovat co se vlastně děje. Hra je skutečným hororem a při doporučeném nastavení je jen pro otrlé, ale to jen přidá grády. Já jí prošel právě takto. Ještě teď mi běhá mráz po zádech jen si na to vzpomenu. Vaší zbraní je lucerna (do které je třeba shánět olej a pokud možno ji používat jen v nutné situaci), která Vám svítí na cestu a pár škrtátek na zapálení loučí a svíček, pokud na nějaké narazíte. Jde totiž o to, že pokud ve tmě zůstanete příliš dlouho začnete z toho jak se říká, šílet. Může dokonce hrozit úplný kolaps. Do toho všeho Vám nepomáhá ani tajemná postava, která je Vám po celou hru v patách. Jestliže se na ní podíváte, celý efekt zkolabování nabere ještě rychlejšího spádu, strach zde nezná mezí. Jedinou obranou proti tomu je úkryt a pokud možno rychle vyhledaný. Je dobré mít naplánováno, kam se v případě potíži schovat. Pokud to zvládnete, stane se to Vaši další zbraní. Výborně poslouží i dobře vytypovaná skříň. Zde musím zmínit opět Penumbru, kde jste museli nepřátele ne úplně dobrým způsobem likvidovat, a myslím, že je jen dobře, že se s tím nepřišlo zde. Jednak získali o hodně větší atmosféru a také méně naštvané hráče. Je zde opravdu mnoho lekaček, ale za vypíchnutí stojí vodní monstrum. Ptáte se, co je na něm tak hrozného? No asi to, že vidíte jen šlápoty ve vodě, které se pomalu přibližují k Vám a pokud se hodláte projít vodou, tak zrychlí a doženou Vás. To většinou končí smrtí. Jediná obrana je opět útěk a pokud možno přes krabice plovoucí po vodě.
Zvuková stránka hry je prostě fenomenální! Jen zafoukání větru a bouchnutí dveří někde v dáli, Vám vyvolá husí kůži. Hudba je naprosto geniální, místy příjemná a hodící se. Ovšem když Vás začne nahánět onen tajemný, tak se hudba změní na dosti drsnou a je jen pro odvážné.
Ovládání je stejné jako u původního titulu. Myš používáte velmi často a dobře vymyšleným způsobem. Kdo hrál Penumbru, tak již jistě ví o čem je řeč. Pro nezasvěcené, jedná se o to, že když například chcete otevřít šuplík, tak ho levým tlačítkem chytnete a táhnete ruku k sobě, při zavřeni, logicky, zase od sebe. U dveří je fajn, že je můžete otevírat opravdu pomalu a s rozmyslem, protože nikdy nevíte, co na druhé straně číhá. Po celou dobu hraní jsem se nesetkal se žádným bugem. Může to být ovšem tím, že jsem hrál jednu z posledních verzí. Amnesie také obsahuje obrovskou spoustu modifikací o kterých budu psát v jednom z dalších článků. Možná budu dělat dokonce samostatné recenze, protože opravdu stojí za vyzkoušení. Je zde také pár hádanek, které nijak výrazně nezdržují a jsou víceméně logické. Herní doba šplhá ke zhruba osmi hodinám, pokud nebudete s ničím moc spěchat.
Abych to tedy nějakým způsobem shrnul. Pokud máte rádi strach a nebezpečí, nevadí Vám tma a sluchátka na uších, hra je pro Vás přímo stvořena. Pakliže hodláte hrát přes den na reprákách, nebude to taková paráda, ale myslím, že pokud alespoň nebudete spěchat, hru si také dokážete užít. No a jestli patříte mezi strašpytle, nebo lidi, kteří mají rádi všechno hned, raději vezměte tuto pecku obloukem. Nesmím zapomenout podotknout, že hra u nás vychází s českými titulky. Na úplný závěr, bych měl upozornit na další hru, která vyjde letos,tedy v roce 2013, jmenuje se Amnesia: A Machine for Pigs a myslím, že je na co se těšit. Nyní už mne omluvte, mám zde ještě kupu skvělých modifikací, u kterých bych se rád bál :-)
9/10 (PC verze)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)